Mým nejoblíbenějším jídlem je květáková polévka dle receptu babičky z maminčiny strany. Recept z tatínkovy strany je taky dobrý, ale ne tak moc.
V současné době se živým jako televizní scenáristka, což mne nutí mít neustále otevřené oči a uši. Díky tomu objevuji příběhy a momentky na místech, kde je povětšina lidí nehledá.(Pouliční historky).
Mám ráda televizi. Ráda se na ní dívám a ráda pro ní píšu.
Také ráda fotografuju. Můj tatínek vždycky říká: "uděláš tisíc fotek, abys mezi nimi potom našla tu jednu vyjímečnou". Což neplatí jen o fotografování. Myslím, že se mi celkem daří nafotit těch tisíc fotek… a nacházet mezi nimi těch pár, které se dají označit jako "smysluplné", "krásné" nebo "zajímavé". Nevím jestli se naučím nahrávat sem fota, ale rozhodně se o to alespoň pokusím. (Fotoblog)
Velmi často mám názor. Jsem si ho schopná udělat v podstatě na cokoliv. Počínaje kulturou, přes politiku až po ústavu. Nemluvě o psích sáčcích, které u nás na Jezerce pravidelně kolem sobotního poledne zkrátka dochází. Průvodním jevem mých názorů je fakt, že bývám ukvapená, horlivá, a patologicky idealistická. Naštěstí toto vyvažuje poslední dva roky můj přítel Právník, který zasazuje do kontextu a moje názory tak nabývají na sebevědomí i relevantnosti. Což neznamená, že se s nimi nedá polemizovat. A co si budeme povídat – polemika je na názorech to nejzábavnější. (Pojďte se hádat)
Zbožňuji výhled na Černou horu ze silnice směr Mladé Buky v Krkonoších. Stejně jako kdysi Miloš Zeman, objímám stromy. Mám slabost pro mravence. Nerada chodím na procházky o víkendech, protože v Modřanské rokli bývá o víkendech příliš mnohoúčastníků silničního provozu. Nedávno jsem se byla podívat na stádo ovcí a koz, jež se pasou deset minut pěšky od stanice metra a byl to úžasný zážitek. Od té doby tvrdím, ze i koza má duši a jistý druh intelektu. U ovcí si tím zatím nejsem jistá. V této věci plánuji další studium.
Poslední rok se mi stalo spoustu zajímavých věcí – například (bylo toho mnohem víc) mi ukradli peněženku, vnutili nefunkčí holicí strojek, nebo mi kolem chalupy svištěla závodní auta. Vše výše zmíněné se v kontextu konzultace s Právníkem mění v dobrodružnou pouť, na jejímž konci je poznání „paragrafového amatéra“ co sami zmůžeme, na co právo máme, a na co už ne. Velmi užitečné zkušenosti. Nejen pro mne. (Právník a Blondýna).
Nemám hudební sluch. Nejsem schopná zazpívat ani Kočka leze dírou. Což neznamená, že poslech těch, kteří to umí, není jedním z těch skutečně funkčních antidepresiv. Nejsem uvědomělý vyhledávač kulturních požitků. Nejsem ani intelektuál ani pseudointelektuál. Kultura – divadlo, film, muzika si mě povětšinou vyhledají. A potom jde o setkání, které se dá nazvat – když už ne osudovým, tak velmi efekivním. Buď si na daný kus udělám názor, nebo mne to inspiruje k hlubinné sondě o sobě samé, nebo mne dané dílo skutečně změní. (Stojí to za to?)
Jakožto totální nepejskař, jsem se před rokem stala majitelkou psa Goldy, jež mi ukázala nepoznané. Golda boří tabu, konvence a nejistoty. A to nejen co se týče hovínkových sáčků ale i takových věcí jako „smysl života“, „kam směřujeme“, či „relativita našeho bytí.“ (Golda pes)
Před půl rokem jsem ukončila svůj„holčičí blog“. Psala jsem pod pseudonymem Kamilka a pečlivě hleděla na to, aby nikdo nepoznal, kdo Kamilka ve skutečnosti je. Proto se tu často objevovaly například posty o koncertech mé sestry (Sylvie Krobová). A abych si byla jistá, že na mou identitu skutečně nikdo nepřijde, u posledního postu jsem zveřejnila své skutečné jméno a fotografii. Na námitky své starostlivé maminky, že píšu moc nahatě, jsem odpovídala: „Nemám se za co stydět“. Kamilka fungovala jako nástroj k tomu, abych nad Kateřinou získala nadhled. Vzhledem k tomu, že jsem holčičkou zůstala i po zrušení Kamilky, může se stát, že občas napíšu post, který se nebude týkat ničeho výše zmíněného, a tudíž bude zařazen pod Kamilku. (Kamilka).
Pokud existuje příběh, který mi opakovaně sevře srdce ledovými prsty reality, a nutí mne na sobě neustále pracovat, je to onen kompletní záznam Procesu s Miladou Horákovou a ostatními záškodníky (Proces H.), který oživil Martin Vadas. Je to už několik let, co jsem ho poprvé s otevřenou pusou sledovala v Hradišti. Od té doby se prolíná mým životem jako červená niť. Poměrně často pláču.
Ráda chodím bosa, což je mírně nezodpovědné. Vlasy nosím svázané do neuspořádaného uzlu a poslední dobou mám podezření, že se neumím nalíčit. Svůj zadek jsem kdysi přirovnala k reliéfu Černé hory (viz výše) a přes jisté mindráky v době dospívání, jsem na něj hrdá. Občas nosím brýle a občas ne. Když nenosím brýle, mnohem hůř vidím, protože kontaktní čočky mají slabší dioptrie. Právě jsem si ve slevě koupila tři páry podzimních, bytelných lodiček.
A už se těším, až je budu nosit. Stejně jako se těším na to, až se zapracuju a budu psát blog, jež není Kamilkou, byť Kamilka bude jeho součástí. Stejně jako je součástí mne samé.
Hezký den!