Reklama
 
Blog | Kateřina Krobová

Co je dobré? Co je správné? Co je podle práva?

„Spáchala zločin! Musí přijít trest!“/ „Ale vždyť je to stará babka. Navíc - normálně by byla už promlčená. Kdyby nebyla politická. "/ „Cože…?!?!“                                                                                                                                                                                                                                                                                     Věčná diskuze s Právníkem. Vlastně celou dobu, co spolu chodíme, se na kauze Brožová - Polednová shodnout nedokážeme. Dá se promlčet vražda? Navíc justiční? Co je dobré? Co je správné? Co je podle práva? A co proboha ta Amnestie? A co proboha to Odškodnění?

 

 

Soudit či nesoudit?

Reklama

V době, kdy se celá kauza rozjížděla, bylo právo na mojí straně. Ne na Právníkově.

Já: „Provinila se proti tehdy platným zákonům a její zločin navíc nebyl promlčený. Sám to uznáváš“

On: „Ano, ale není to správný. Je to pomsta na staré babce. Ne trest.“

Já: „Ona se nezměnila. Ona se neomluvila. Ona nepřiznala chybu. Ona musí pikat.“

On: „Tak o co ti jde? Aby se kála, nebo aby seděla? Kdyby se kála, tak bys jí odpustila?“

To nevím. Já nemám co komu odpouštět.  Mně mámu nezabila. Ale asi by se mi žilo o něco líp. Kdyby se kála.

Madam tedy nakonec nakráčela do vězení, a zdálo se, že trestu neunikne. Její právník nebyl schopný dělat nic jiného, než poukazovat na její zdravotní stav. A nebylo mu to nic platné.  Jeho práci za něj musel udělat někdo jiný. Prezidentská kancelář.

Amnestie.

Klaus Brožové nedal milost, ale jeho kancelář vyšťourala ony dávné amnestie, které se na případ Brožové vztahují. V této chvíli je situace taková, že každá z těch amnestií jí maže dva roky. Dohromady jde o šest let. Tudíž by jí měli štandopéde pustit.

„Hele. Jako. Jo. Právníku. Je to v pořádku. Rok si už odseděla. A stejně jako byla podle práva odsouzená, musí být teď podle práva propuštěná.“

Zdá se, že se náš spor dostává do smířlivé rovinky.

Odškodnění.

No jo, jenže ono tu je ještě to Odškodnění. Byla odsouzená na šest let. Šest let jí mažou amnestie. Rok si už odseděla.

Já: „To snad nemyslej vážně! Přece jí nebudou platit odškodnění za to, že spáchala zločin a ještě se vyvlíkla z většiny trestu!“

On: „Ale jestli se ty amnestie potvrděj v celý šíři, tak seděla neoprávněně. A podle práva má na odškodnění nárok.“

Já: „Ale to není správný!“

Kruh se uzavírá.

Mám tu problém, který nedokážu sama pro sebe vyřešit.

Vím, co je dobré – potrestat tu ženskou za to, že byla spolupachatelkou justičních vražd.

Vím, co je správné – teď jí propustit. Amnestie je holt amnestie.

Vím, co je podle práva – vyplatit jí odškodné za neoprávněně odseděný rok ve vězení.

Ale mezi těmito třemi kategoriemi vládne pro mne nesmiřitelný rozpor.

Promlčecí lhůta a přílišné stáří pro trest.

Kdyby ovšem Brožová před šedesáti lety uškrtila Horákovou v lese, tak bych tenhle problém řešit vůbec nemusela.

On: „Zákon předpokládá změnu – ten člověk se za dvacet let prostě proměnil. Už to není ten samý člověk jako ten, který vraždil. De facto by trestali někoho, kdo už neexistuje. Proto je tu promlčecí lhůta. U vražd je to dvacet let“

Vždyť je to úplně na hlavu!

Zavraždil. Unikl spravedlnosti. Byl dopaden. Musí být potrestán.

Zločin a trest.

V případě Brožové promlčecí lhůta nepřichází v úvahu. Její zločin totiž promlčený není. Ale je tu zástupný „lidský“ argument, který pracuje s předpokládanou proměnou zločince průběhem věků. Stáří. Nejen že tento argument není dobrý, není správný a není ani podle zákona – je přímo diskriminační. Dělá ze seniorů nějaké vyžilé trosky, které by už ani neměly nést odpovědnost za své činy.

Uběhlo téměř šedesát let. Brožová – Polednová dnes rozhodně už není tou samou Brožovou, jako tehdy. Je nikým jiným. Starou babkou, co bydlí za rohem od náměstí Milady Horákové. Babkou, co fakt jako nechápe, jak jí vůbec někdo může za něco odsoudit. Ach ano. Je úplně jiná než tehdy.

Trestáme tedy někoho, kdo de facto neexistuje? Má předpoklad „proměny“ takovou váhu, abychom kvůli tomu upustili od trestu?

Všechno se mění. Lidi, zvířata, lesy, politika, režimy. Nezůstal kámen na kameni. Svět je jiný než byl před šedesáti lety. A je jiný než bude za dalších šedesát let.

Ale něco je neměnné, stabilní a už na věky věků zůstane stejné.

Oběť.

Jak k tomu přijde ona? Ona snad po dvaceti letech ožije? Nebo si snad řekne – aha, tak můj vrah je už fakt jako hodně starej, čas vstát z hrobu, oklepat z kalhot hlínu a tradá zpátky do života?

Vždyť ten člověk je mrtvý teď stejně jako byl mrtvý před dvaceti nebo šedesáti lety. Za tu dobu se nijak jeho osobnost neproměnila. Je zkrátka mrtvý. Pořád je mrtvý. Mrtvý, mrtvý, mrtvý. Kdyby nebyl mrtvý, dýchal by. Plodil by. Pracoval by. Byl by součástí společnosti. Svět by byl zkrátka jiný o život tohohle jednoho jediného konkrétního člověka.

Někdy mám pocit, že se zákon snaží chápat spíš viníky než oběti a jejich pozůstalé.

Spravedlnost neexistuje. Jenom paragrafy. A ty nikdy nemůžou být bezezbytku spravedlivé. Protože nikdy se nedá slovem ani paragrafem podchytit celý svět. Všechna pro a proti.

A to není dobré. A to není správné… ale asi to jinak nejde. Takže otázka „Co je podle práva?“ je asi jediná, na kterou máme šanci najít nakonec odpověď. Nezbývá než si počkat, jaká odpověď to bude v případě Brožové – Polednové.

A modlit se, aby se alespoň zdánlivě blížila tomu, co je spravedlivé.