Reklama
 
Blog | Kateřina Krobová

Lež zůstane lží.

Navzdory tomu, jak jí nazýváme... jestli jako "Proces se záškodnickým spiknutím"... "Dny zrady"... nebo "30 případů Majora Zemana".

Alibismus   tak se dá charakterizovat vystupování nejen tehdejších tvůrců, ale i současných televizí, které se rozhodnou vysílat 30 případů Majora Zemana. TV Barrandov není první, a asi není ani poslední, kdo seriálu poskytuje azyl. Zaujala mne noticka,  která na mne vyskočila, když jsem si vyžádala na své televizi Info: „Se seriálem se neztotožňujeme“. Tak začíná popis pořadu. 

Proč ho tedy vysílají? 

Reklama

Jistou odpověď asi měl dát včera v podvečer vysílaný speciál Šedesátky, věnovaný právě Majoru Zemanovi. Já tu odpověď ale nenašla. Tím jediným možným argumentem se náhle nikdo nechlubí. Jako by to bylo v tomto případě fuj. Sledovanost. 

Česká televize byla v době, kdy se pro vysílání rozhodla, pod palbou. Rozhodla se tedy jednotlivé díly obalit jakýmsi historickým kontextem, což skutečně mohlo mít ve výsledku nějaký význam. Nepochybný význam měl potom nedávno vysílaný  Proces H.

Záznam Procesu s Miladou Horákovou má s normalizačním seriálem o chrabrém esenbákovi ledacos společného. Jako by byl počátkem cesty, jejímž vrcholem byl právě Major Zeman.

Proces – reality show 

Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice je známý jako Proces s Miladou Horákovou. Záznam Procesu se stal základem projektu Martina Vadase a ČT, nazývaný Proces H. Martin Vadas Záznam kdysi přivezl do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu a tam nám ho ve dvou dnech s komentářem pustil. V televizi potom běžel jako seriál deseti dílů, který den po dni dával prostor nejen záznamu, ale také historickému kontextu. Šlo o poctivou dokumentární práci, která má skutečně  smysl. 

Záznam Procesu jako takový, je vlastně jednou velkou krutou reality show. Komunisté si Proces hezky natočili a plánovali ho masově promítat. Nestačila jim jen mediální propaganda – potřebovali, aby si národ udělal zdánlivě vlastní názor, ke kterému měl být ovšem tvrdě zmanipulován. Nenatočili tedy žádný fiktivní film. Místo toho zinscenovali divadlo, ze kterého pořídili záznam. Ten se nikdy nikde nakonec nepromítal. Jediné, co nakonec bylo použitelné, byl záznam zvukový.

Režim totiž nepočítal s jednou velmi zásadní výpovědní veličinou. Nonverbální komunikací a osobností samotných obžalovaných. Z tváří a mimiky obviněných až moc křičela jejich nevina.

Po celou dobu Procesu jsem například sledovala bílý kapesníček v rukou Milady Horákové. Jak ho pomalu a pečlivě rovnala a tiskla do dlaně. Jakoby do nich soustředila veškerou svou sílu, která jí ještě zbývala. Ten kapesníček hraje v mých vzpomínkách na hradišťské promítání hlavní roli.

Soudruzi pochopili, že tudy cesta nevede.

 

Rekonstrukce faktů 

V 70.letech se tedy pustili do „dokumentárních rekonstrukcí“.

Vávrovy „DNY ZRADY, „SOKOLOVO“ a "OSVOBOZENÍ PRAHY" –  filmy uvedené titulkem, který hlásá, že jde o rekonstrukci tehdejšího dění a rozhovory mezi historickými osobnostmi jsou věrné. Takže tu máme jakousi rekonstrukci naší historie z počátku, průběhu a konce 2.světové války. A je to rekonstrukce v pravém slova smyslu. Rozebrat, proškrtat, přeskládat a ještě trochu přetřít. Ty filmy nejsou ani tak interpretací jako  lží. Lží, která měla svůj úkol – vyvolat v lidech dojem, že jim je předkládaná objektivní pravda.

Myslím, že tady už mohl být Režim v celku spokojený. Ale ještě pořád si tak trochu hrál s ohněm. Tvůrci se odvolávali k historickým faktům. A ta – chtě nechtě – byla součástí národní paměti. Diváci tak alespoň částečně mohli konfrontovat jejich lež s vlastní zkušeností. Takže jdeme ještě dál.

 

Takový obyčejný seriál 

A tak nám tu souběžně vzniká i čirá… ehm… fikce – "30 případů majora Zemana". Pan Sequens to v onom Barrandovském speciálu totiž vystihl přesně, když tvrdil, že šlo vlastně o fikci.  Tím získali mocní téměř už neomezený prostor pro své lži. Mohli tvrdit v podstatě cokoliv. Vyzobat z reality co se hodí, odstranit co se nehodí, a doplnit potřebným „dramatickým“materiálem. Zároveň ale pečlivě rozmístit do seriálu nápovědy, které neomylně poukážou na toho či onoho, kterého je potřeba odsoudit (Vratislav Brabenec z Plastiků ve Speciálu se smutným úsměvem konstatoval, že ještě nedávno se ho někdo ptal, jestli toho pilota fakt zabili). Naprosto geniální tah. Velkorysý rozpočet, plno známých herců a skvělý řemeslník Sequenc. A zrodil se Major Zeman.

V tomto seriálu fakt nešlo o detektivky. Nešlo o umění. Ani o zábavu. Šlo o propagandu. A všichni zúčastnění se stali hlásnou troubou potřebným lžím.

 

Já je nesoudím. Jisté věci jsem si zakázala soudit. Ale zatím jsem od nikoho z nich neslyšela : „No jo, udělal jsem chybu, a co… vy snad ne?“. Místo toho jsou tu kecy na téma „Taková byla doba“ nebo  Ale pozor, ten seriál je opravdu skvěle řemeslně odvedená práce!“. A tohle…  to si už soudit troufám. Nemluvě o tom, že i o oné "mistrně odvedené řemeslné práci" bych taky mohla široce polemizovat.

Lež zůstane lží. To, že je dle některých názorů "mistrně řemeslně" podávaná, na tom nic nemění. Naopak – tím je to ještě horší. 

Já si vážím lidí, kteří dokáží přiznat chybu. Ať už byla jakákoliv. Protože věřím tomu, že se lidé mění.

Ale potom jsou tu ti druzí.

Ti, kteří mne rozčilují.

Ti, kteří  chybu udělali, a přesto nás raději zahrnou desítkami alibistických argumentů, než aby řekli tu jednu prostou větu.

                                                     "Udělal jsem chybu".