Na škole mi říkali, že do kritiky, popřípadě recenze, nepatří pojmy jako „líbí“ nebo „nelíbí“. Předmětem této rubriky ale nic jiného než líbí/nelíbí nebude. Nepíšu recenze ani kritiky. Na to mám příliš velkou úctu před každým, kdo dokáže, více či méně povedeně, převést myšlenku v čin. Koneckonců – můžu si to dovolit. Nejsem kritik.
„A přesně kvůli tomu Big Ben ještě stojí“ (Ivan, 12:00, při pohledu na modlící se Nasíru, Ahmeda a Babura, kteří bez milosti přerušili nácvik a kompasem vyhledali Mekku). Naplánovat akci na pravé poledne bylo zkrátka krátkozraké.
Kdysi dávno mi přišla mailem první verze hry, kterou společně s M. Jaklem a V. Pavlečkou psal můj kamarád Ladislav Karpanius. A ano, lehce mi přeběhl mráz po zádech. Téma terorismu má auru piety – z toho se sranda přece nedělá! Tolik lidí už zemřelo, tolik lidí už trpělo… a nikde není psáno, že příští cíl nebude Nuselák, kterým zrovna bude projíždět metro, v němž si budu zrovna zapisovat do notýsku toho samomluvného pána naproti.
Jenže ten text byl dobrý. Skvěle vystavěná situace – jednoduše a efektivně. Čtyři teroristé z různých koutů světa pod vedením ulízaného fešáka Ivana řeší v rámci malého VIP salónku své velké poslání.
A už nad textem jsem se chtě nechtě musela smát.
Včera jsem viděla druhou premiéru a odešla z divadla s pocitem, že jsem po dlouhé době trávila večer smysluplně. Režisérka Tereza Ludvíková (za dozoru autorů) už tak vtipnou myšlenku převedla v ještě vtipnější čin.
Od začátku do konce se bavíte. Od počáteční změny plánu („Cože? Já myslel že to rozbalíme už na letiští! Odmítám! Odmítám do toho letadla nastoupit. Bojim se lítání“, Babur). Přes nácvik samotné akce v letadle, které má končit jako součást „roztomilého“ hříbku nad jadernou elektrárnou ( „Dámy a pánové, zanedlouho budeme, ehm, „přistávat“. Kdo nechce, nepoutá se. Kdo chce, může si zapálit. Jestli je někdo z vás pobožný, teď je vhodná doba k modlitbě“, Nasíra). Přes fotografování na plakáty, („Budete tváří mojí nové náborové kampaně. Nazval jsem jí Terorista zítřka“, Ivan), až po tklivé rozloučení mučedníků s Ivanem ( „Vzpomínáš, Nasiro, jak ses mě ptala, proč mám tak málo přátel? Tady máš odpověď. Všichni se dřív nebo později zabijou“, Ivan.). A i na lásku dojde ("Slečno, rád bych vám složil báseň, zapěl ódu, položil svůj hábit přes vaší kaluž. Vykopal pro vás studnu, Ahmed Božce)
Pravda, párkrát rytmus celé hry spadne z řetězu. Některým motivům se autoři věnují až příliš dlouho ve snaze vyždímat z dané situace co nejvíc srandy. Některé vtipy se vkládají do jiných, takže máte pocit, že se něco nedořeklo, respektive si na pointu jednoho vtipu musíte počkat, dokud se neodehraje pointa nově otevřené situace. Celá část, ve které se nacvičuje let, by snesla škrty o příliš dlouho rozehrávané vtipy s imaginárními pásy či řídící kabinou. Možná si toho všimnete, ale zábavu vám to nezkazí. Konec konců – také nemusím mít pravdu. Můžu si to dovolit. Nejsem kritik.
A to všechno ve vás na konci, kdy Božka konečně sežene pro hosty hranolky – v té době již sedící v letadle, zanechá pocit, že vám jistá myšlenka sdělena byla. I když se o to nikdo násilně nesnaží.
Jakoby všichni čtyři mučedníci byli bezbranní vůči Ivanově zmáknutému „zápaďáckému“ marketingu (nadsázka ne tak daleká odpravdy – například PR a nábory mučedníků má Usáma zmáknuté po vzoru nevěřících psů, proti kterým bojuje) Bezbranní jsou i vůči posedlosti ideou a nenávistí, do které se narodili a vzali si jí za svou, či vůči vidině panen, kterých bude dost dokonce i pro Ahmeda.
Ne, představení neobhajuje jejich činy. Ale s nadhledem a vtipně je komentuje, aniž by je zdlouhavě soudilo s předem jasným verdiktem. S neúprosnou jistotou, že teď, teď už to nejde vzít zpátky. Tam nahoře je letadlo, které směřuje ke svému cíli, jako memento nesmiřitelné nenávisti jedněch k druhým.
„Pokud jste pobožní, tak teď je vhodná chvíle k modlitbě.“
Let 321 – M. Jakl, L.Karpanius, V. Pavlečka, režie T. Ludvíková,
Hraje se v Divadle Na Prádle
Ráda bych uvedla herce (jsou fakt hodně dobří), ale program nebyl a na netu jsem je nenašla.)
LÍBÍ!