Davem si cestu rozrazili náckové. Najednou se mezi námi objevili, a neochvějně si to štrádovali durch. Dav se rozestoupil. Byla jsem od nich na dosah pěsti. A třásla se jak ratlík (i ten prostředníček, kterým jsem je fuckovala se mi třásl). Já nácky ještě nikdy na živo neviděla. A oni byly fakt jako strašidelní.
Nešlo ani tak o ty tyče. Ale ty jejich ksichty! Ten přidrzlý (ach ano, vítězný) úsměv na rtech. Smáli se nám.
Honza (můj přítel) na ně narazil o chvíli dřív stranou davu.
"Skupinky po pěti. Jeden z nich je vůdce. Ten má vysílačku. Ne mobil, ale vysílačku. Jednotlivý skupinky se vzájemně navigujou a slučujou. Asi bylo policii blbý zrovna dneska nasazovat masy ozbrojenců. Takže neonáckové byli v přesile."
Vyprávěl Honza později večer, házejíc si z dlaně do dlaně památeční dlažební kostkou. Sebral ji ze země, když jí jeden nácek hodil po policejním autu.
Vydali se tedy vstříc davu. Po těch svých napolo sloučených skupinkách. Vstříc naší neozbrojené rodince. Vstříc davu neozbrojených rodinek. S námi se mlátit nechtěli. Chtěli se mlátit s policajty. A nějak se k nim dostat museli, že jo.
A dav neozbrojených rodinek je vypískal. "Jděte domu, jděte domu, jděte domu!". Řvou a pískají všichni (mám dojem že jsme i přitvrdili "Hovada, Hovada, Hovada"). Náckové s klidem projdou se vztyčenými hlavami a zmizí v dálce.
Ne, nezahnali jsme je. Tuhle konkrétní skupinku. Ale stalo se něco mnohem důležitějšího. Skandovali jsme společně.
Některá společná hesla nám tedy zůstala.
Můj strach z desiluze (viz předešlý post) se vypařil jako pára nad hrncem.
Pokračovali jsme tak, jak jsme začali. Zábavnou procházkou bez patosu s průvodem plným energie.
A když jsme míjeli posílání lampiónku Olze Havlové do nebe, tak jsem se na krátko – poprvé a naposled za celý den – tiše rozplakala.
Dojetím, samozřejmě.