Xindl X, Chemie: "… Řikám ti – spánek je pro nuly, chce to po nocích Morgany, po ránu redbully. A nebudem bulit, že nám život ulít. A když máme splín, můžeme se zhulit…"
Já toho moc nenafetuju. Nehulim, nešlehám, nešňupu. Jenže. Chemie není o tomhle druhu fetu. Je o "fetu" kolem nás. A jedním z těch nejrozšířenějších je podle mě KAFE. Není tak nebezpečné, zato je velmi vlezlé. Vím o tom své. Dost slušně jsem ho sjížděla v podstatě od svých dvaceti.
A potom to přišlo. Jedné noci jsem otevřela oči. U postele stál pán v oranžové vestě. S injekcí v ruce.
Po té noci jsem vstala až po poledni, doplahočila se do kuchyně, postavila vodu. Do hrnku nasypala turka. Když jsem ho zalévala, už jsem tušila, že naše partnerství končí.
Ten rozchod nebyl zas až tak dramatický. Jedno povolené ranní kafe se proměnilo v jedinečný denní rituál. Ale dál už ani ťuk. Čajíčky.
Ještě před rokem a půl jsem spolu s kafem řádila i s modrým ďáblem. S tím, co dává křídla. Všechny tyhle „udržovací“ nápoje fungují od jisté chvíle asi spíš jako placebo. Jediné co dávají je to, že berou spánek. A zvýšená spotřeba nese sníženou účinnost.
"Kafe, modrej, kafe, kafe, kafe, modrej, modrej, kafe, modrej, kafe… uf dopsáno, termín stíhám."
Možná budu označena za feťáka se slabou vůlí. Něco na tom bude.
Kafe je v našich životech tak nějak samozřejmé. Přirozené. Nevnímala jsem, jak moc můj život ovlivňuje. Teprve až když jsem ho vysadila.
Poslední měsíc žiju nějak divně. Vstávám v sedm ráno. Mezi sedmou a jedenáctou udělám v podstatě veškerou smysluplnou práci toho dne. Pak oběd. A pak – světe div se – spánek. Mezi pátou a osmou dodělávám práci, kterou jsem ráno nestihla. Většinou opravy. Do půlnoci jsem už v posteli, a naprosto neovladatelně usínám.
Ano, stejně jako děcka v mateřských školkách, mám odpolední klid. A stejně jako děcka v mateřských školkách, protestuju.
„Jsem líná lemra, takhle se přes den válet v peřinách“
Oznámila jsem svému panu doktorovi. Kafe mi sice vyloženě nezakazoval, ale nekomromisně požaduje, abych dodržovala denní režim.
„Nejste líná lemra. Víte… to nespaní přes den, to je jakýsi lidský artefakt“
Koukám na něj, jako kdyby spadl z višně.
„Spát odpoledne je přirozený.“
„Jako pro děcka v mateřských školkách?“
Kývne. A mně se uleví. Nejsem líná lemra.
„Jestli si to můžete dovolit, klidně spěte. Je to v pořádku. Je to dobré. Je to zdravé.“
Odcházím domů. Bez pocitu viny usínám.
Takže: nebojte se spát. A už vůbec se za to neciťte provinile. Po obědě se klidně zašijte v kanclu a práskněte hlavou o stůl. Někdo něco namítá? Odpovězte, že jste prostě jenom normální.
Je tu pořád se mnou. V pondělí, úterý, ve středu, ve čtvrtek. Dokoce i v pátek, v sobotu a v neděli (výhodou mé práce je, že si můžu dovolit odpolední spánek, nevýhodou, že jsem už tři roky neměla víkend). RANNÍ KAFE. Vystřelí spáče do efektivního rána a potom mě už nechá na pokoji.
Takže, fet jménem KAFE je pod kontrolou. Jsem čistá… téměř
Xindl X, Chemie: "… A uznávat stejný hodnoty jak všichni občané planety země. Hvězdný nebe na de mnou, a všechny ty účinný látky ve mně…."
… ale upřímně – těch účinných látek v mém těle zbývá ještě dost. Jejda! Píchlo mě za uchem! Honem ibalgin!
Zdravím a dobrou noc, pokud právě obědváte.