Reklama
 
Blog | Kateřina Krobová

Tam venku

Opilá a tajemná stařena. Přejetý pes, který vychutnává poslední vteřiny života mezi projíždějícími auty.  Partička kapsářů jedoucí na „směnu". Vousatý magor v modré kšiltovce. Paní se zlomenym zápěstím „Ale do Chorvatska mě vzal, to jo". Mužský v kobercích. Sekuriťák , který nedokázal chytit zloděje v hrsti.  Důstojná stařenka, která už léta kolem Muzea prodává růžičky zabalené ve včerejších novinách. Chlap, který vybírá peníze na charitu a neví na jakou. Holka, která nevěří svýmu klukovi před sámoškou, že tu čokoládu fakt ukradne. Tam venku je živo.

Ulice jako nepřátelská zóna. Nutné zlo pro dosažení cílové stanice.  Příliš mnoho překážek v podobě jiných lidských těl, kteří chtějí to samé. Být co nejdřív v cíli. Ať už je to hospoda, když máme hlad. Nebo obchod, kde si potřebujem nakoupit. Nebo metro, autobus, tramvaj, kde si potřebujem sednout.  Nebo chodník, kde potřebujem jít rychleji než ostatní. 

Nevidět, neslyšet, nevnímat.  Dav kolem jsou jenom anonymní, nepodstatná těla. To podstatné jsem já a můj cíl.

Reklama

 Jenže jsou tu ty příběhy. Příběhy bez konce. Bez pointy. Bez katarze. Začínají po expozici a končí těsně před rozuzlením. Všednost jde ruku v ruce s šílenstvím, smrtí, nebezpečím. A někdy je svět okolo prostě jenom legrační.  

Na nastartování této rubriky jsem vybrala tři příběhy bez konce. 

1)STAŘENA

 Prý obcházela hospody,  vždycky si  dala jen jednu sklenku vína, a bez placení odešla. Kdo by honil babku po ulicích kvůli jedné sklence červeného? 

Máte někoho, komu bysme mohli zavolat?

Oslovím jí, když jí už asi po páté vypadne hůl a ona se ne a ne postavit.

Stařena vstane, vytrhne mi tužku a papír z ruky a začne něco psát. Nečitelně. Chci odejít k barmance, aby zavolala záchranku, protože stařena se motá a sotva stojí na nohou. Ona mě křečovitě chytne zaruku. Je agresivní. Smrdí. A motá se. Nesrozumitelně ale naléhavě něco mele. Barmanka volá záchranku. Já si zpátky sedám. Znovu se ptám, jestli někoho má. Chvíli si s ní povídám. Vzájemně si nerozumíme, ale meleme pořád. U nohou igelitka plná nějakých hadrů. A potom znovu vstanu.Chci na záchod. Stařena vyskočí a obejme mě. Křečovitě a silně. Tak moc silně, že se jí nedokážu vyprostit. Špinavé nehty sklouznou po mých zádech. Zůstane po nich krvavý šrám.

A potom mizí jak pára nad hrncem. Záchranka je na cestě. Běháme po okolních hospodách, až jí v jedné najdeme. Sedí u stolku hned u východu a popíjí červené víno. Záchranka přijíždí.

Odváží jí před katarzí. A já už se nedozvím, co mi ta paní chtěla tak naléhavě sdělit.

2) CHLAP V KOBERCÍCH

Proplétáme se regály Óbr obchoďáku. Chceme s Honzou (Právníkem) koupit prkna na poličku. Táhnu ho nalevo, on mě napravo. Ke kobercům. Ani neví proč. Mezi koberci sedí tlustý chlap a spí. Má vestu s nápisem na zádech „Jsem tu abych pomáhal“. Probouzíme ho. Nejde to.  Modrá. Honza kontroluje tep.

„Volej rychlou!“

Běžím ke kasám a cestou volám, zatímco Právník pokládá chlapa do stabilizované polohy. Vytahuje mu jazyk z krku. Zaměstnanci se kupí kolem. Nikdo o něm nic neví.  Nikdo si ho nevšímal. Přijíždí záchranáři. Kolem chlapa roste hranice z krabic. Improvizovaná nemocnice. Buch. Znovu. Znovu, znovu. Nic. Trvá to strašně dlouho. Nechceme se motat. Čekáme venku. Honza je trochu v šoku.

„Já mu nepomohl“

Pomohl. Myslím na to, že jeho vlastní kolegové vůbec netušili, kdo to je.  Kde je asi jeho žena. Jaký dneska bude mít den. Jestli vůbec nějaká existuje. Vidím kolem záchranky pohyb. Běžím k nim.

„Bude žít?“

Ptám se záchranáře. Krčí rameny.

„Nakonec jsme ho nahodili“

„Bude žít?“

„To fakt nevim“

Odjíždí před katarzí. A já se nikdy nedozvím, jestli přežil. A jestli vůbec existuje někdo, kdo by se o to zajímal.

 

3) ZABIJU VÁS

A  potom jsem potkala toho chlapa. Takový legrační tlusťoch s kostěnými brýlemi, modrou kšiltovkou a s vousama jak Krakonoš. Psí procházka do Modřanské rokle. Mimo svou obvyklou trasu zahnu na rozcestí k cestě, kterou neznám. V zatáčce se objeví tenhle legrační chlapík. Golda štěká. Golda neštěká na každýho. Na lidi vlastně vůbec neštěká. Tak jsem jí rovnou odvolala a ona na mě čekala. Jenže ten chlap Goldu kopl do čumáku.

A šel dál.

A já jsem takovej ten typ holky, co takový věci nenechá bejt.

„Co to děláte?“

Chlap se zastaví a otočí se. Začne strašlivě řvát. A řve a řve a řve. Řve o stupeň víc, než si dokážete představit. A jeho řvaní končí výhružkou.

„Zabiju vás! Nejdřív zabiju vaše čokly a pak vás!“

Otáčím se. Nevím,  kde jsem. Nevím, kam jdu. Za sebou slyším řev, který ne a ne utichnout.

„Zabiju!“

Přidám do kroku. Vyndavám mobil. Vypnutej. Třesou se mi ruce. Zapínám ho. Nenačítá se seznam. Rozhlížím se. V dálce vidím už domy, ale nevím, kde jsem. Na cestě stojí parta holek. Takový ten klasický hlouček„hulíme za školou“.

„Prosim vás, kde jsem?“

Holky mi to vysvětlují. Ptají se, co se stalo. Říkám jim to. Jedna z nich bere telefon a volá policii.

„Tady je základka. Chodí tu děti. Musíme to nahlásit.“

Za půl hodiny už ležím v Honzových peřinách a brečim. Trvá to 24 hodin, než se přestanu třást.

„Zabiju vaše čokly. A pak vás.“

A chlap zmizel před katarzí. A já se nikdy nedozvím, jestli to byl jenom magor anebo jestli to byl magor, který by mě fakt zabil, kdybych neutekla.

 

A tak mi Honza pořídil baterku a pepřák. A já si koupila notes.  „Krást krást krást“, říkal nám kdysi kdosi na jednom scénáristickém kurzu. Myslel tím ostatní seriály. Ale já myslim, že se dá celkem slušně nakrást i v realitě.

A o tom bude tahle rubrika.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama