Před pěti lety mne náhoda navála do malého pražského divadla, kde jsem získala místo rekvizitářky. Byla jsem tehdy ještě vyjukaná křehká slepička, která toho o životě moc neví.
Divadlo, které z podstaty pracuje s iluzí reality, mne vrhlo do tvrdé reality zákulisí.
Do té doby jsem v životě nedokázala nic, na co bych mohla být hrdá: „Ty jo, tohle jsem fakt dokázala já“. Když to vezmete kolem a kolem, takových momentů bývá vlastně poměrně po málu. Moje sebevědomí bylo na bodě nula. Transformovala jsem se do té nejmíň podstatné, ovšem bezpodmínečně nutné, divadelní síly, která si nesmí dovolit chybovat. Spustila by tím řetězec chyb končící na jevišti. Chodila jsem za herci, a neustále se ptala, jestli mají všechno, jestli jsem ty trenky vyžehlila správně, jestli jsou kosti správně naranžované…
A pak jsem se to postupně naučila. Míchat krev. Rozbíjet hrnky, v zápětí je zase lepit a to tak, aby se na jevišti zase rozbily. Zašívat zástěru tak chatrně, aby se dala zase roztrhat. Vyrábět hypofýzu z vepřových jater. Asistovat při převleků dívky v dospělou ženu. Drát peří. Sehnat v centru Prahy poctivé smrkové poleno. Ukecat sestřičky v nemocnici, aby mi daly chirurgickou čepičku. Nabíjet pistoli slepými náboji. Žehlit pánské košile. Pracovat v naprosté tmě a v naprostém tichu. Neviditelná a funkční.
Ale to nejdůležitější, co jsem se naučila bylo, že chyby se dějí. Na všech stranách. I na té mojí. Hlavní je, je bleskurychle dokázat napravit. Čas v divadle pádí jak zdivočelý kůň. Jedna vteřina tady se rovná milionu vteřin „tam venku“.
V divadle neexistuje problém, který by neměl nějaké řešení.
Zapomněli jsme v divadle postel, bez které se zájezd neobejde? Mají umělohmotné panenky moc velká prsa, a režisérka požaduje, aby je neměly vůbec? Je třeba sehnat krev žilní, nikoliv tepenní (tzn. jahodové barvivo je nevyhovující)? Je neděle a já nemám žádný dětský pudr? Chybějící podprsenkové body? Rozmlácený talíř? Zadrhávající opona? Chybějící osvětlovač?
Sebevědomí rostlo. V mém životě už dnes existují tři momenty, na které můžu být hrdá: „Ty jo, tohle jsem fakt dokázala já“. A to není málo.
Jedním z těch tří momentů je dramatizace Hybnerovsko – Rašilovovského klanu Bulgakovova Psího srdce „Pokus pes čili Potwor“.
Je to nejtěžší představení, které jsem kdy dělala. V době, kdy jsem nastoupila, hrálo se rok. Pamatuju si, jak jsem chodila do práce třeba i v šest ráno, abych to stihla. Navíc je to na přípravu hodně depresivní představení. Pracujete s vnitřnostmi, krví a rekvizitami vyvedené převážně v černé. A při představení se člověk nezastaví. Byl to pro mne téměř nepřekonatelný vrcholek hory. Na Mont Everest jsem taky nikdy nevyšplhala a nikdy nevyšplhám. Tohle byl něco jako Mont Everest mezi představeními.
Časem jsem začala chodit na jedenáctou. Na dvanáctou. Na jednu. Na druhou.
A pak přišel ten moment. Zvedla jsem během představení oči od manuálu, a podívala se na jeviště. Ano, některá představení rekvizitářky prostě nikdy neuvidí. Dostane se jim nějak podivně do krve v podobě narážek, ale málokdy mají možnost u takových představení vnímat hru.
Já tuhle vnímat začala. A byla jsem unešená. Klečím v zákulisí a ve vteřinách mezi „akcemi“ střílím pohled na jeviště. Jsem hrdá na to, že jsem toho součástí.
Roky běží. Po dvou letech jsem odešla z divadla pod zemí. Pes shodou okolností odešel také. Další tři roky jsem se vracela do Divadla Komedie, kam se Pes přestěhoval. Ze svého, tehdy už scenáristického, života jsem se znovu a znovu propadala do světa, ve kterém má každý problém řešení. Tvořila jsem z ničeho celý svět, abych ho po představení bez milosti pohřbívala zpátky do košů a beden.
Tuhle neděli to skončilo. A já mám pocit, že končí i jedna z podstatných částí mne samé. Rekvizitářka je mrtvá. Ta holka, která všechno umí, která všechno zvládá, která začne dopoledne a večer už vidí výsledek své práce. Holka, která vyřeší úplně každý problém. Je pryč. Je mrtvá.
„Odvezte to tělo na dvůr, Zojko“/„Venku prší, pane Profesore“/ „Mrtvým déšť nevadí“
(Pokus pes čili Potwor)
Vadí, pane Profesore. Zatraceně vadí.
Divadlo je v podstatě život koncentrovaný v přehledném schematu. Vše si jde naplánovat, načasovat, odimprovizovat. A vždycky to končí děkovačkou. Nevím, kam odcházejí mrtvá představení. Jestli se reinkarnují, nebo končí v nějakém divadelním nebi. Vím, co se děje s mrtvými rekvizitářkami. Vypaří se z těla během pár týdnů. Nezůstane nic.
A nastupuje hlavní rozpor mezi divadelní a životní realitou.
Náhle jsou tu problémy, které řešení nemají.