Reklama
 
Blog | Kateřina Krobová

Otevřený dopis slečně Anně.

Předem mého dopisu přijmi srdečné pozdravy do Dánska. A jsou to pozdravy oděné do trikolóry. Nevím jak vy tam, ale my tady jsme teď  přecitlivělí. To víš. Dvacet let, je dvacet let. To nám to ale uteklo, ta demokracie. Než se člověk jenom trochu rozkouká, tehdy narozená iluze nám dospívá v přemoudřelou desiluzi.  A té je tady teď plno.

 

 

 

Reklama

 

Co se týče mých novinek, tak těch moc není. Už nějakou dobu žádnými novinkami nedisponuji a jsem za to vděčná. Baví mě synopsová práce na Vyprávěj, chodím s tvým bratrem, je mi sladkých třicet a doufám, že se ještě alespoň po nějaký čas  z toho nic nezmění. Pokud už bych měla nějakou novinku vyštrachat, jsou to asi Goldiny kšíry místo obojku. Veterinář potvrdil mé podezření, že má Golda v předcích silné zastoupení jezevčíků, a pokud jí chci trochu ulevit od budoucího trápení s páteří, mám jí snášet ze schodů a poutat na postroj. Je děsně roztomilá. To se taky nezměnilo.


Gott a jeho metál

Státní svátek 28.10., tedy oslava založení dnes již neexistujícího státu, si Václav Klaus užil vrchovatě. A korunoval jej vyznamenáním Karla Gotta metálem za zásluhy.

Mně osobně Gott nevadí. Zpívá tak jak zpívá (nic pro mě), je úspěšný tak je, ať si sbírá Slavíky a Týtý. Proti tomu nic. Ale dávat mu vyznamenání?  Proč plýtvat vzácným kovem – jedno už přece má od Gustava Husáka! Člověk, který podepsal Antichartu a podporoval totalitní režim, by metály dostávat prostě neměl. A když už mu je někdo cpe (aby naštval jistou skupinu lidí), měl by mít tolik rozumu, aby  to přijal s pokorou člověka, který chyboval. On místo toho fuckuje kritiky a se zlověstně vítězným pohledem do kamery oznamuje světu: Říkali, že skončim, že revoluci nepřežiju. A já jsem pořád tady! V té chvíli jsem měla pocit, jako by nemluvil jen o sobě.

 Tady Klaus společně s Gottem skutečně šlápli do hnoje.

Tvůj bratr se smíchem cituje Bohumila Doležela: Další režim, o který se Karel Gott zasloužil.

Oslavy Sametové revoluce.

Každý rok to nesu těžce. Nadávám na ty, kteří v těchto dnech nadávají ještě víc než obvykle. Rozčiluju se nad bagatelizováním tehdejších událostí a úlohy toho či onoho.

Já si nemyslím, že nám to tady převrátili jenom disidenti. Okolní totality padaly jako přezrálé švestky, do té doby nevyhraněný národ se na pár týdnů vyhranil, a k tomu se nemalou měrou připojili, kromě disidentů, i studenti a umělci. Ovšem stejně jako Šimon Pánek bych je nazvala statečnými hrdiny posledního dne. Nebýt dvacetileté činnosti těch, kteří byli ochotni obětovat své osobní zájmy, nebylo by na čem stavět. Disidenti plnili funkci svědomí národa. A nebyla to procházka růžovou zahradou. Jejich činnost byla soustavná, efektivní a smysluplná. Ať si Václav Klaus plácá co chce, tohle prostě nezmění. Ani to, že on mezi nimi nebyl.

Musím přiznat, že tak předrážděně reaguju ze stejného důvodu jako ti, kteří mne iritují. Je to onen střet tehdejších očekávání s krutou realitou.

Za co tehdy lidé bojovali? Za lepší zítřky? Pokud ano, tak mohli zůstat doma. Lepší zítřky nám sliboval tehdejší totalitní režim. Co takhle  za svobodu, odpovědnost za svoje životy i činy, za právo volit mezi variantami? Nebylo to spíš právě tohle? Pokud jsme si představovali, že teď už bude všechno dobře, vládnout nám budou dokonalí, kteří všechno vědí nejlépe, tak jsme se skutečně sekli. A dnešní desiluzi si zasloužíme.

Václav Havel to myslím řekl trefně, když mluvil o tom, že lidé mají rádi svůj klid. Mají ho rádi tak moc, že jsou ochotni se pro něj vrátit do svého vězení. Proto podle něj mají takovou sílu komunisté. A já přidávám – nejen komunisté, ale i oni  zakulení v oranžových odstínech.

V té záplavě desiluze z reality ale zapomínáme na tu jednu jedinou iluzi, která se stala skutečností. Svoboda projevu. To nám revoluce vybojovala a přenesla na nás odpovědnost za to ostatní.

Svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého“. Představovat si pod svobodou cokoliv jiného je bláhové.

Dnes je Ten den.

Půjdeme s Honzou, jak on říká, do průvodu.

Jedné akce se ovšem hrdinně nezúčastníme. Přišlo mi včera mailem svolávání k blokádě památníku 17.11. před kladením věnců Václavem Klausem.

Václav Klaus je pro mě antihrdina. Je to člověk, který od počátku nereprezentoval nic jiného než sám sebe. A nejvíce je to vidět nyní, kdy vystupuje jako prezident naší země. On se ale necítí reprezentantem celého národa, cítí se reprezentantem opět jen sebe samého. A to mi  vadí.

Ovšem je to demokratický politik. Politik, se kterým nesouhlasím. Politik, se kterým ale stále velká část národa souhlasí. Václav Klaus pro mne rozhodně není stejná hrozba jako komunisté všech druhů, sedící ve sněmovně, nebo extrémisté, kteří se čím dál víc derou na povrch zemský. Václav Klaus přišel. Václav Klaus odejde.

Nemam ho ráda. Nikdy jsem ho ráda neměla. A nikdy mít nebudu. Nic víc nic míň.

Při přečtení svolávacího mailu na akci, kterou chystají studenti (ti mladí prý i ti „staří“) mne ale polil stud. Nebyl v něm žádný konkrétní argument. Co tím chtějí dokázat? Co tím chtějí sdělit? Jak hodlají navázat? Prostě si přijďme zařvat na Klause. Stejně jako když na něj  Pajerová křičela Fuj během  sobotního Havlova koncertu. Zlostné halekání.

A nelíbí se mi ani podloudnost s jakou tak činí.  Chcete projevit nesouhlas s Václavem Klausem tím, že mu znemožníte, jako vrcholnému představiteli, této země položit věnec u památníku? Udělejte to. Ale transparentně a přímo. Netajte se tím. Dejte mu prostor reagovat. Tak to snad funguje, ne? Dávat si prostor navzájem místo čekání za rohem a vyskočit s transparenty bez varování. To je spíš zbabělá touha po mediálním lesku.

Svoboda projevu kontra zlostné halekání? To jde ruku v ruce. Díky dvacet let starému cinkání klíčů můžeme obojí. Rub a líc demokracie. Stejně jako prolnutí demokratických nástrojů. Ano, můžeme manifestovat, můžeme demonstrovat. Daleko víc ale změníme úplně jinými nástroji, které jsou ovšem mnohem  více odpovědnější a náročnější, než si stoupnout do anonymního davu před památník.  Jeden z nich – a ano, je to ten méně náročný – právě používám.

Rozloučení

Přeju ti do Dánska všechno dobré. A  zapal svíčku. Třeba u Malé mořské víly, která tak smutně hledí do dálky, zbavená všech iluzí o krásném princi. Jenže z Malé mořské víly se  nakonec stala jenom mořská pěna, která se nechá unášet těmi ošklivými, divokými vlnami. Čeká nás to taky? Pokud budem jenom dřepět na balvanu a hledat vinu u těch ostatních, tak asi ano.

Ano, Anno, zapal svíci. Už jenom proto, že nebýt dvacet let starých vzedmutých iluzí, dnes bych ti nepsala blogové dopisy  do daleké Kodaně. Já bych neměla blog a ty bys nestudovala v Dánsku.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama