Rozhodnutí Ústavního soudu, zabývat se stížností pana Melčáka odkrývá temné stránky našich politiků. "Hůř už bejt nemůže". Může. Rozhodnutí Ústavního soudu stížnosti vyhovět. Politici klesají hloub a hloub a hloub. "Hůř už bejt nemůže". Může. "Prostě se rozpustíme. Všichni za jednoho, jeden za všechny!"Hůř už bejt nemůže". Může. Během ultrakrátké doby otočka ČSSD "my se nerozpustíme, obětujem se pro národ". Ve vzduchu už jsou cítit facky. "Hůř už bejt nemůže". Může. Rozpočet. Co se dohodlo včera, dnes už neplatí. A jednání sněmovny připomíná cosi, pro co nenacházím příměru ani ve chlívě mezi prasátky. "Hůř už bejt nemůže?". Už jsem poučená. Bojím se, že může. Ale co si mám počít teď a tady? Tlukot srdce mi vyhnali politici za únosnou mez, chodím po pokoji jako lev v kleci a nejraději bych do té televize skočila a jedním mocným gestem je profackovala. Jsem roztěkaná, rozčilená a dost nešťastná.
Jaro 2008.
Voříšek Aia bloumá ulicemi Prahy. Právě prožila vášnivý jednorázový styk s neznámým psím Cassanovou. Traduje se, že Cassanova doprovodil Aiu až přede dveře domu, kde bydlela. Považovala jsem to za velmi galantní a romantické a hrdě to vyprávěla veterináři. Ten mi ovšem vzal veškeré iluze. "To on chtěl ještě."
Takhle nějak byla počata moje Golda, Koláčkův Bořivoj, Ajka a Mimi. Těžko byste našli psí sourozence, kteří si jsou tak radikálně nepodobní.
3.8. 2008, sobota.
Byl to naprosto běžný den. Byla jsem tehdy na návštěvě u maminky a jen mezi řečí jsem prohodila, že se jdu v neděli podívat na roztomilá štěňátka, jež se narodila v rodině mého kamaráda. Maminka zbystřila: "Ale je ti jasný, že psa mít nemůžeš.". Kývla jsem. Jasné mi to bylo.
Proč zrovna já nemohla mít psa? Naše rodina ho nikdy neměla. Naše rodina vidí vlastnění psa jako problém – kdo ho bude venčit? Krmit? Uklízet po něm? Vždyť nemáme zahradu. Do města pes nepatří! A konečně poslední, všeobecně přijaté stanovisko: Ještě nejsi dost dospělá, abys měla psa! (v té době mi bylo 29).
4.8.2008. neděle
Skutečně jsem se spolu s Právníkem šla na ta štěňátka jenom podívat. Pořídit si psa, to je zodpovědný krok hlavně vůči tomu psu. Je to něco, na co byste se měli připravit. Koupit jídlo, informovat se, hračky, pelíšek, tašku na přenos. Musíte zodpovědně zvážit všechna pro a proti.
Z klubka roztomilých chlupáčů oddělila se hnědá fenka nazývaná Bačkora, a běží k nám. Právník prohodí "To je dobrej pes, má rád lidi".
Odtahuju si Právníka na chodbu. Právník mi vyloží všechny překážky, které majitele psa čekají. Zátěž, povinnosti, sbírání hovínek. "A bude zvracet, to pejsci dělaj častěji než lidi" korunuje svojí řeč Právník. Nechtěl mě odradit, jen mi v duchu svého oboru dělal "ďáblova advokáta". Řekl ale jednu velmi důležitou věc. Na můj argument "Nemam zahradu" odpověděl "Pes nepotřebuje zahradu, potřebuje lidi."
Odnesla jsem si Bačkoru v proutěném košíčku, ze kterého po pár týdnech zůstala jenom hromádka rozcupovaných třísek. Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak Bačkoru pojmenovat. Nemohla zůstat Bačkorou – všichni ostatní pejsci by se jí smáli.
Nakonec jsem se rozhodla pro Goldu. Golda byl pes mého dětství. Vlk, kterého vlastnili Havlovi, a který vzbuzoval odůvodněný respekt. Golda vlk se jmenovala po Goldě Meierové. Moje Golda se jmenuje po Goldě vlkovi.
Golda mi do života nepřinesla ani jeden jediný problém. Naopak. Naučila mne, že problémy nejsou nikde, pokud si to či ono sami problémem nepojmenujeme. Otevřela mne lidem. Nabourala tabu. Zarazila všechny nejistoty. Otevřela obzory, o kterých jsem neměla tušení. Zavedla na místa, které bych v životě nenavštívila. Uklidnila mne.
A hlavně – naučila mne zodpovědnosti.
24.8.2009, středa
A teď, jako mnohokrát, mne zachránila před infarktem. Vraťme se k mé dnešní truchlivé zkušenosti na téma "Hůř už bejt nemůže".
"ÁÁÁÁ pan Kalousek si na mě vzal hůlku!"
Je jedna z posledních vět, které jsem povolila ke mě z demagogických oranžových proniknout. Beznaději, rozčílení a rychlému bušení srdce ale už zabránit nemůžu. Za ten poslední půl roku je toho už zkrátka na mě moc. Už nemám sílu věřit, že teď… teď už snad… tak teď… se začnou chovat rozumně a alespoň částečně čestně… Už ne, páni politici, už jsem vyčerpaná.
Podívám se dolů, na Goldin polštář. Leží tam, upírá na mě svůj pohled, a řeší nějaký strašně závažný problém. Řekla bych, že se to nějak týká lednice plné šunky. Beru si Goldu do náručí, lehám si a pokládám si jí na prsa. To, že psi působí zklidňujícím dojmem, a že se používají k terapiím, je stará známá pravda. A ono to fakt funguje. Ještě chvíli se Goldina hlava rychle zvedá a následně klesá, spolu s mým zrychleným dechem, ale frekvence postupně slábne… a slábne… až obě usneme spánkem spravedlivých a sníme o světě, kde není zavíraných lednic, Paroubků a Rathů…
Nevím, jestli je pes nejlepším přítelem člověka. Ale Golda je rozhodně nejlepším přítelem Kateřiny,