Reklama
 
Blog | Kateřina Krobová

Kouzelná čtvrť

Před rokem jsem se přistěhovala do Kouzelné čtvrti. Pár metrů ode mne je výborná kvasnicová hospoda, vilková čtvrť, nádherný pejskařskodětský park, jistou důsojnost tomuto místu dodává i budova Vrchního soudu, nemluvě o nespočetných pamětních deskách se jmény těch, kteří tu položili život za svou vlast. A navíc – k domu patří kouzelný dvoreček a hned v ulici je večerka! Ovšem postupem času se Kouzelná čtvrť začala proměňovat ve válečné pole.

 

Kvasnicová hospoda, den nastěhování.S tim psem vypadněte!“

Park, čtrnáct dní po nastěhování. Toho psa si dejte na vodítko! Kdeže ho máte venčit? Na ulici.“ (Policistka, ještě poměrně milá)

Dvorek, měsíc po nastěhování. Golda napadena krvelačnou fenou, která dvorek i ulici považuje za své teritorium. Od toho momentu se navzájem  terorizují (Golda se preventivně brání) ať už na dvorku nebo na ulici z okna. Ano fena má okno do ulice. Z prvního patra. A v podstatě pořád z něj visí za zadní tlapky ven, a štěká do hlav kolemjdoucích. Okno je mezi mnou a večerkou pokaždé, když si potřebuju koupit rohlíky.

Park, dva měsíce po nastěhování. Noc. Znásilňuje ta parta opilých kluků tu holku, nebo se jí to líbí?… Radši zavolám policii… Ne… ne… tak nejzděte, ona křičí „Ještě Ještě“, takže v poho.

Soudní budova, tři měsíce po nastěhování. Díky Procesu H uvědomuji, že součástí té budovy je ještě jeden komplex, kam můžete vjet jen po udání důvodu. Má vysoké zdi, zpoza kterých vyjí psi. A někde v tom areálu je místo, kde pověsili odsouzené v Procesu H, jenž probíhal v budově Vrchního soudu. Ach ano – ten komplex je plný kriminálních živlů s přímým výhledem do Kvasnicové hospody. Věznice.

Park, tři a půl měsíce po nastěhování. Pejskař zmlátil „feťáka“ (tak jim říká on, já ne, já jim řikám puberťáci), protože mlátil „feťačku“. „Feťačka“ zmlátila pejskaře, protože mlátil jejího „feťáka“. Policie s tím nic dělat nebude, protože Jezerka je spolu s Fidlovačkou nejhorší místo Prahy 4. Aha, tak to jo. Tak my už teda nebudeme obtěžovat. To je jiná, ono je to tu nebezpečný, to je fakt. Co naděláme, že jo. Máme si dávat pozor. Jasně, pardon.

Park, čtyři měsíce po nastěhování. Barely, lidská (s prominutím) hovna, krabičky od cigaret, rozbité pivní lahve, třínohá  židle, plechovky a krabice od krabicového vína… a uprostřed toho policajt, který se mne opět  snaží přesvědčit, že můj pes znečišťuje životní prostředí, protože není na vodítku.

Park, pět a půl měsíců po nastěhování. Dva kluci si hrajou se samopaly na válku. Střídají se v tom, který je z nich je zrovna mrtvý. Ten, který hraje živého do něj kope a pouští do něj další a další „dávku“ ze samopalu.

Park, šest měsíců po nastěhování. Dva malí kluci hrají na trávě tenis. Míček nevidím, ale oceňuji, že nemají v ruce samopaly… dokud mi o koleno necinkne velký skleněný a špinavý střep. „Promiňte“ houkne ten starší a shýbá se pro další střep. „Zvedni ten střep a hoď ho do koše“. Odpovím. Mám trochu strach. Ještě nikdy jsem nepoužila své autority ženy v téměř středním věku proti cizímu dítěti. Kluk zvedne střep … a pokračuje s ním ve hře na tenis.  Snad se příštímu kolemjdoucímu netrefí do obličeje.

Park, šest měsíců a dva dny po nastěhování. „Ještě jednou se tu takhle potkáme, a já vám tu pokutu prostě dám“ . Vyhrožuje policista, který se mne snaží donutit, abych dala Goldu na vodítko. „Nedám jí na vodítko. prostě ne“ argumentuji sáčkem plným Goldiných hovínek, jakožto účinnou zbraní. „Musíte, je to ve vyhlášce“ „Není, Tam o vodítku nic není.“ „Ale je“ „Volně pohybující se pes není automaticky pes bez vodítka“ „Váš pes obtěžuje jiného psa“ „Můj pes nikoho neobtěžuje, jenom se očichávají“ „Majitelce to vadí“ „Kdyby jí to vadilo, tak by něco řekla místo toho, aby Goldu drbala za uchem“ „Ona se vás bojí, takže vám to neřekne“. Po policistově malé exkurzi po vyhláškách a zákonech, kterou jsem mu velkoryse poskytla se rozcházíme ve zlém. A já si poprvé uvědomím, že jsem vlastně ilegál.

Reklama

Byt, šest měsíců, dva dny a jedna hodina po nastěhování. „Bez odpovědi“ dala by se formulovat odpověď Městské části na mojí stížnost na stížnosti nepejskařů.  „Netrestejte zodpovědné!“ „Máme svá práva“ „Platíme poplatky!“ „Nikdy nic nezničila!“ Hřímám ve snaze se vymanit z potupné ilegality. „Trestejte ty, co skutečně něco porušují!“. Vyhlášky prostudované, zákon o týrání zvířat přečten, pravdu mám já, ne oni. Je mi to houby platné. Zapoměla jsem na výslovnou formulku, ve kterém žádám o odpověď.

Park, sedm měsíců a jeden týden po nastěhování. Míjím sedmiletou holčičku s bakelitovým samopalem. Vedle ní jde její růžolící kamarádka a chce jí něco vykládat. Holčička si samopal drží u spánku „Nech mě bejt, ještě nejsem mrtvá“

Park, osm měsíců po nastěhování. Pes Tonda napaden holí kolemjdoucí staré paní. „Proč to děláte?“ rozčiluje se Tondova majitelka. „Nemam ráda psy“. Zasyčí bába a odfuní žít svůj život plný nenávisti.

Park, devět měsíců po nastěhování. Zdá se, že sníh pokryl všechno, co je špatné a nebezpečné. Ovšem od včerejška se parkem ozývají rány a výbuchy petard. Z okna sleduji další petradovou partu kluků, kteří se baví tím, že běhají po dětském hřišti a házejí po sobě petardy. Druhý den se po stranách chodníků objevují odpadky po slivestrovské noci. S Goldou se ocitáme uprostřed minového pole.

Park, deset měsíců po odstěhování. Koše v parku zvrací stále nové a nové odpadky dopadající na zem. Nemam kam dávat Goldin mikrotenový sáček. Není kam. A není do čeho. Už několik týdnů nebyly doplněné pytlíky na exkrementy. Přesto svůj boj nevzdávám a plním svou občanskou povinnost za pomoci mikrotenu a talentu pro tetris.

Park, deset a půl měsíc po nastěhování. Sníh pomalu opadává a ukazuje svou další odpornou tvář. Malé děti vyrývají hluboké rýhy do svahů svými sáňkami.  Ničí tak věřejnou zeleň, mnohonásobně více, než kdy bude moje Golda za celý svůj život.  Ovšem jejich radost a veselé hučení to mnohonásobně vynahradí. Po dlouhé době se zase cítím jako v oné vysněné Kouzelné čtvrti. Než si všimnu, že děti i psi musí kličkovat mezi desítkami hoven po pejskařích, kteří na hygienu kašlou. Park se opět mění v minové pole, tentokrát však petardy nahradila neschopnost některých pejskařů po svém psu „spláchnout“. (osobní výzva: uklízejte po svých psech stejně jako po sobě spláchnete hajzl. Jinak se to už ani říct nedá.)

Ulice k večerce, deset měsíců a tři týdny po nastěhování. Jdu si koupit rohlíky a žehnám mrazu, který zavřel okna vzteklé feny. Zarazím se o popelnici uprostřed ulice, a  to mne donutí zvednout hlavu. Ze střechy visí obrovský zledovatělý jazyk sněhu. A visí tam i druhý den. I třetí, když začne obleva. I pátý, když zase mrzne. Visí tam dodnes. Minové pole se přesunulo ze země do vzduchu.

Park jedenáct měsíců po nastěhování. Musej sem teď chodit na dvě hodiny denně. Hodinu dopoledne a hodinu odpoledne“ vypráví mi majitelka fenky Kasey. Policejní hlídky jsou posílené, což obnovuje mojí víru v klidnější Kouzelnou čtvrť. Jenže… „Nemaj za úkol nic jinýho, než kontrolovat psy, hlášený v Praze. Prej kvůli stížnosti z baráků naproti.“ To už moje idea Kouzelné čtvrti úpí ve smrtelných křečích. Někdo má prostě za potřebí nás prostřednictvím policistů terorizovat. Když už máme tu drzost, že vlastníme psy, ať si to aspoň pořádně vyžereme.  Hned jak se vracím z procházky,  opakuji svou stížnost, zaslanou v září MČ, a připojuji k adresátům i policajty. Dotklo se mě, že nepejskařům jdou na ruku a mně ani neodpovědí. Tentokrát nezapomínám na výslovnou žádost o odpověď.

Park, jedenáct měsíců a dva týdny po nastěhování – Opět temná noc. Tady jsou všechny noci temné… Osamocená pejskařka venčí svého psa Tondu. Prochází pod altánem, když zaslechne tajemné písknutí. Rozhlédne se. Nikde nikdo. Jde dál. Znovu kdosi zapíská. Zvedne hlavu a… pane bože! Na altánu sedí na zábradlí postava v černém hábitu s maskou z Vřískotu! Uáááááááááááááá… ozývá se temným parkem za panického úprku zmíněné pejskařky.

Park, jedenáct měsíců a 28 dní po nastěhování. „A po setmění tudy chodí jen ve dvou“ zní mi v hlavě hlas majitelky Kasey, když jdu po desáté večer vyvenčit Goldu do parku. Oproti policejním hlídkám mam tedy poměrně dost velkou odvahu. V levé kapse svírám baterku, v pravé pepřák a po tisící si opakuji postup v případě přepadení. Pokud ho nejdřív oslepím baterkou, zavře oči a pepřák je na nic. Ale zase je to rychlejší. Toto dilema řeším bez úspěchu už několik týdnů. 

Vilová čtvrť, dvanáct  měsíců po nastěhování. „Můj pes vašeho psa roztrhá na cucky, vy náno blbá!“ řve na mě bez varování patnáctiletá holka, asi pět minut po tom, co jdeme dva kroky za sebou, a naši psi se snaží očuchat. Její varování beru, ale dotklo se mě, že je tak neurvalá a tak opožděná. Pohár už přetéká, takže si to nenechám líbit a začnu nadávat. A nadávám a nadávám a hlavou mi probíhají vzpomínky na právě uplynulý rok. Teprve doma si uvědomím, že i přes chování té drzé patnáctky, měla celkem pravdu.

Stal se ze mě agresor. To ze mě udělala Kouzelná čtvrť. Agresora a typicky otravnou stěžovatelku po úřadech.

Kouzelná čtvrť? Spíš místo hrůzy. 

A nejen to…. Ty pamětní desky na zdech domů, které ve mně před rokem budily lehce sentimentální pocit národní hrdosti. Po roce se nemohu zbavit dojmu, že žijeme uprostřed hřbitova. A já jenom čekám, kdy prolomí duše mrtvých hrdinů betony chodníků a vyrazí si s námi vyřídit, jakže jsme s tou jejich obětí naložili.

Z téhle čtvrti mně začíná přecházet mráz po zádech. Ale dost možná je to všude stejné. Dost možná má každá „kouzelná čtvrť“ svou odvrácenou tvář.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama